Jmenuji se Dáša, pro Francouze krátce Dasha. Ve Francii, v kraji Languedoc bydlím 10 let, ovšem tuto oblast navštěvuji téměř 20 let. Francouzština se stala mým druhým jazykem a země mým druhým domovem.

                 Nejdříve jsem ve Francii cestovala, pak pracovala, potkala svého současného partnera a přivedla na svět dva syny. Můj muž je Francouz a kluci bilingvní. Francouzsky mluvím plynně, v tomto jazyce přemýšlím, čtu, píšu, nadávám, vtipkuji a někdy i sním.

                Když jsem Francií projížděla poprvé stopem, mluvila jsem anglicky, německy a trochu španělsky, ale často mi to bylo k ničemu. Pomocí několika základních frází a gestikulace jsem dokázala vysvětlit, co potřebuji. Ne vždy jsem však rozuměla odpovědi. Základ byl pozdravit a usmívat se.

                Francie a francouzština postupně vpluly do mého života. Vracela jsem se každý rok – cestovat, brigádničit, navštěvovat přátele. A HLAVNĚ jsem nasávala uvolněnou atmosféru jihu, cítila se o století zpátky, nořila se do divoké přírody. Na cestách jezdily staré automobily (dnes to značně prořídlo) a já sama jsem několikrát přijela mercedesem starším než já. Lidé byli a většinou stále jsou velmi zdvořilí a usměvaví.

                U mé, teď již dlouholeté kamarádky v Montagnes  Noires jsem pociťovala zvláštním spojení východní a západní kultury. Konzum a kapitalismus zde přišel dříve než k nám a spousta lidí se vracela již tehdy k alternativnímu způsobu života. Ale o tom jindy.

              Rozhodně znalost či spíše neznalost francouzštiny měla na mé vnímání francouzské reality velký vliv. Pochopila jsem, že chci-li poznat starousedlíky blíže, musím ovládat jejich jazyk. Učila jsem se „za běhu“, na stopu, při sběru vína, při jeho ochutnávání, při poslechu nekonečných francouzských debat. (více o vinobraní zde https://dasahyklova.cz/francouzske-vinobrani-vinne-hrani-nejen-ranni/)

            Mnohdy jsem se cítila ztracená, věty mi zněly jako zaklínadla, neboť spojení slov mění jejich finální výslovnost. Naučila jsem se užitečná slovesa, přidávala slovíčka, fráze a namáhala uši a mozek. Francouzi na mě působili jako gestikulující herci s našpulenými rty. Já tohle přece dělat nebudu! Proč mají slova tolik písmenek, které při mluvení nezaslechnu? A ten nepatrný rozdíl mezi nosovkami? Stejně každý hned pozná, že jsem (podle Francouzů) z Východu.

                  Zvítězila  touha naučit se číst a psát a více tak porozumět  Francii a jejímu lidu. Nastudovala jsem knížku pro samouky a začalo pětileté dobrodružství na pedagogické fakultě. Znalost živé francouzštiny mi byla přínosem, i tak bylo pro mě celé studium oříšek. Do školy jsem se vrátila po osmi letech, byla jsem sice studentka, avšak přestárlá a bez výhod.

I přesto pro mě zůstává tato část života nezapomenutelným obdobím plného nových znalostí, otevřením dveří do světa lexikologie, psychologie, pedagogiky a francouzské literatury. Během studia mi mnohokrát „docvakl“ význam konverzací vedených před lety.

   Sebe tím neztrácím, naopak obohacuji. S dětmi znalost jazyka prohlubuji a více si uvědomuji, v čem jsou jazyky rozdílné při učení. Kluci mají perfektní výslovnost, já jim pomáhám s gramatikou.

            Dnes pracuji jako masérka a terapeutka a s mými klienty si hodně povídám. Více o mé aktivitě ve Francii najdete zde: https://chemindeharmonie.webnode.fr/

            Mé zkušenosti, zážitky a vjemy z mého životního dobrodružství bych Ti ráda nabídla v eBooku zdarma Skryté tváře Francie , kde Ti přiblížím mé začátky, francouzský venkov, jaké je to cítit se jako z dálného východu a přitom být ze srdce Evropy, jaké je to  vysvětlovat Francouzům, že  Česká republika je vedle Německa a nebydlíme v zemljance, jak se to pro mě změnilo během dvaceti let, co se mi na Francii líbí a nelíbí ….