Lotosové narození-ny, mateřství et la réalité française

V narozeninové dny svých synů si připomínám své těhotenství a zrození samotné, neboť zhmotnily dva přenádherné zážitky mého života.

O těhotenství a pocitech by se dalo sáhodlouze povídat, o tom však jindy. Jen zmíním, že když jsem nosila pod srdcem své první dítě, cítila jsem se po mnoha, mnoha letech normální.... jako ostatní ženy. I tento pocit „normálnosti“, dalo by se říct „přirozenosti“ či „živočišnosti“ byl pro mě něco docela nového.

U obou porodů jsem si říkala, že už nikdy, u obou jsem cítila bolest, u obou jsem si uvědomila, že těhotenství je jen procházkou růžovým sadem (pro mě). U obou jsem cítila sílu života a přírody. Najednou ze mě nezbylo nic dosavadního, veškeré představy se rozpadly, zbylo jen vnořit se do silných vln a důvěřovat….

Od začátku prvního těhotenství jsem věděla, že chci zrodit doma (není to překlep). S gynekology a jejich přístupem jsem měla z Čech špatné zkušenosti, a to mě hodně poznamenalo.

Ještě k tomu rodit v nemocnici v cizí zemi? Jen ta představa mi naháněla strach a bylo mi jasné, že bych se určitě neuvolnila. Doktoři jsou v nemocnici doma, pro mě tudíž autority, které bych musela poslouchat.

Bytostně jsem cítila, že tohle není pro mne a budu hledat alternativy. Už několik let jsem měla doma knihu od Lucie Suché Groverové (osobně jsem tuto krásnou ženu potkala jen jednou, čtyři roky před prvním početím, a byla mi velkou inspirací) - Aby porod nebolel. Nastal její čas a tato kniha  byla tou hlavní, která mne po celou dobu těhotenství provázela. Děkuji Ti Lucie. (Aby toho nebylo málo, chtěla jsem porodit lotosově - více na konci článku).

Byl rok 2014. V okolí jsem znala hodně žen, které porodily doma. Jenže roku 2010 se změnil zákon a po porodních asistentkách bylo požadováno placení vysokého pojištění a většině tak bylo znemožněno tuto činnost vykonávat.

Nejbližší porodní asistentku, která k porodům doma chodila, se mi podařilo najít asi 100km od domova. Jelikož bydlíme 40 km od nejbližší porodnice, risk by to byl veliký a dohodli jsme se, že se na pár dní před termínem přesuneme do „porodního domu“ k většímu městu a nemocnici...

(U prvního syna přijela porodní asistentka na poslední půlhodinku, u druhého nestihla ani vyjet - více ve volném pokračování ebooku Skryté Tváře Francie, který se zatím koupe v plodové vodě – když mi necháš mailovou adresu, upozorním tě o jeho zrození).

S narozením prvního syna (tedy už po jeho početí) jsem se znovu narodila i já. A od té chvíle pro mě mají narozeniny smysl, moje, jeho, číkoli. Jde prostě o zrození samé (tím pádem je novým zrozením každá sekunda – to je nádhera:-)

Ano, zažívala jsem těžké chvíle, hlavně, když k jednomu malému dítěti přibylo další malé, a ten malý se stal v sekundě velkým. Dělala jsem nejlépe, jak jsem v té době mohla. Často jsem si připadala na blázinec, to vnitřní rozpolcení, že mě potřebuje jeden i druhý zároveň a já jsem jen jedna.

Nebyla jsem ten typ, co touží po dítěti, nejraději jsem měla své synovce a neteře, avšak nikdy ne na dlouho. A proto mne samotnou překvapilo, jak hodně mne tyto zkušenosti poznamenaly!!

Pamatuji si na den, kdy mi kamarádka se třemi dětmi říkala : "hlavně na sebe nezapomeň" (to jsem byla ještě v očekávání) a popravdě jsem moc nechápala, o čem mluví. Jak taky.... bylo mi 37 a do té doby jsem si žila, jak jsem chtěla a moc jsem toho nepotřebovala.

Teď už chápu, co tím chtěla říct. Ovšem abych to opravdu pochopila, musela jsem na sebe opravdu zapomenout. A já jsem na sebe opravdu zapomněla. Avšak ráda. Ne že bych zrovna vyhledávala extrémy, ale tak nějak mám ráda jít co nejdál, nejhlouběji, prostě nej. Až pak mi něco dojde. Takže dalo by se říct, že jsem trochu natvrdlá nebo že jsem masochistka?:-)

Pokud žena očekává první či druhé dítě, má nárok na 16 týdnů mateřské dovolené, z čehož 6 týdnů čerpá před porodem. Od třetího dítěte se mateřská dovolená navyšuje na 26 týdnů. Matka se může rozhodnout zkrátit si mateřskou dovolenou, aby však neztratila nárok na dávky, musí mateřská dovolená trvat minimálně 8 týdnů, z nichž 6 čerpá po porodu.

Dovolenou může ve Francii čerpat také otec dítěte, a to maximálně 11 po sobě jdoucích dnů (včetně víkendů a svátků). Jejich čerpání je třeba zahájit v prvních 4 měsících následujících po narození dítěte.

V porovnání s Českou republikou je rodičovská dovolená ve Francii mnohem kratší. U prvního dítěte je možné čerpat maximálně 6 měsíců na jednoho rodiče. To je třeba zdůraznit, neboť od roku 2015 došlo k reformě týkající se jejího pobírání. Tímto vznikla možnost rozdělit péči o dítě mezi oba partnery a nepřipravit tak matku o její profesní kariéru.

Od roku 2015 je tedy možné čerpat až 1 rok rodičovské dovolené za předpokladu, že se o ní podělí oba rodiče (každý z partnerů max. 6 měsíců).

U druhého dítěte může rodičovská dovolená trvat max. 24 měsíců.

Na celém území Francie existuje síť předškolních zařízení, která zajišťuje péči o děti od 3 měsíců jejich věku. Vlastně se nemůže stát, že by matka, která chce či musí pracovat, nemohla najít instituci nebo osobu, která se o dítě postará v době její nepřítomnosti.

Vedle jeslí, zde existují tzv. nounou (jinak také assistante maternelle), tedy chůvy. Je to poměrně rozšířená profese, neboť kapacita jeslí je omezená a místo si musíte zamluvit ještě před narozením dítěte. Spousta rodičů upřednostňuje individualizovanou péči o dítě (chůva může pečovat maximálně o 4 děti najednou).

Je zde zcela normální, že se matka vrací do práce po 6-ti měsících (některé matky začínají pracovat i dříve), poměrně hodně matek využívá částečný pracovní úvazek.

Já osobně jsem zůstala s dětmi doma, ikdyž jsem neměla nárok ani na mateřskou ani na rodičovskou. Hlavním živitelem rodiny byl tedy můj partner. Z počátku pro mě nebylo snadné přijmout tuto novou situaci, neboť do té doby jsem byla finančně soběstačná a všeobecně nezávislá.

Celkově preferuji mateřskou atmosféru v Čechách. Ve Francii jsem si připadala trochu divně. Kojila jsem dlouho, s dětmi jsem dlouho spala ve stejné posteli, nenechávala jsem je před spaním brečet, byla jsem s nimi dlouho doma. Dělala jsem vše jinak než většina matek, ale i kamarádek, co jsem zde potkala.

Naučilo mě to  stát si za svým a respektovat zvyklosti a názory druhých.

Co mi určitě chybělo, byl častější kontakt s dalšími matkami a dětmi (píšu v minulém čase, neboť situace už se změnila). Mateřská centra zde moc nefungují a tak jsme si tuto aktivitu vynahrazovali v mé rodné zemi.

Prostě každá situace nás učí něčemu novému.

Co přineslo (z)rození Tobě?

Dodatek....

Když jsem vkládala druhý obrázek lotosu na konec tohoto článku, někdo u nás zaklepal na dveře. "C´est qui? " (Kdo tam je?) volám  zvrchu. "  Slyším odpovídat ženský hlas : " Une surprise" (překvapení).  Scházím po schodech dolů a říkám "Je suis curieuse" (jsem zvědavá). Venku stojím tváří v tvář ženě, která je mi něčím povědomá, jde vidět, že ani ona si není jistá....

A tak mě po skora šesti letech navštívila žena, díky níž jsem porodila dva "lotosáčky".  Přichází právě ve chvíli, kdy píšu o zrození a vybírám fotky lotosu, aniž bych o tomto způsobu zrození chtěla pstát. To bylo pro mě jasné znamení, že si to zaslouží zmínění.

O lotosovém porodu jsem slyšela poprvé v šestém měsíci těhostenství v knize Lotosový porod. Rezonance s tématem byla vysoká. Jenže ve Francii o tom skoro nikdo neslyšel. Přes známou známé jsem se dostala k Dorine, která přivedla na svět své děti lotosově. Více o tom přoč lotosově a jak to probíhalo se rozepíšu někdy jindy. (Chceš- le být informován, -a, nech mi  prosím svůj email na tlačítku To mě zajímá):

Po telefonním hovoru mi Dorine nabídla, že mě přijede navštívit a popovídat si o tom se mnou (má to asi 150km). Dorazila v sobotu odpoledne, odjížděla v neděli. Zanechala mi spoustu praktických a kolemporodních mouder. V úterý z rána mi v životě rozkvetl první lotos. Děkuji Dorine.