Karanténa na francouzském venkově a otužování

Ke zdržování se doma jsme vyzváni od 17. března 2020. Můžeme se vzdálit na 1km od domu a to maximálně na 60 minut (procházka či sport), samozřejmě s atestací (kterou si buď vytiskneme nebo napíšeme ručně – náplň do kopírky mnohým došla a pošta značně zpomalila). Na papíře musí být napsáno v kolik hodin jsme opustili dům a za jakým účelem. Vybrat si můžeme z několika kategorií – nákup, doktor, práce či sportovní aktivita (v Paříži nemůžete sportovat mezi 10 - 19h).

Tady v okolí jsou policajti důslední. Moji známí pracovali na vlastních vinicích se svým synem, který okolo nich jezdil na kole. Policie mu jízdu na kole zakázala s tím, že pokud se mu něco stane, zbytečně by zaměstnával zdravotníky. A to není jedniný případ.

Bylo už rozdáno sta tisíce pokut za nedodržení nařízení, nejnižší pokuta je 135 euro. Roušky nejsou povinné, kromě určitých profesí, samozřejmě je nosí zdravotníci a prodavačky. Je to však silně nedostatkové zboží. Kamarádka „sestřička“, která jezdí ošetřovat pacienty do jejich domovů, používá roušku určenou na stavby – zednickou roušku.

Samozřejmě, že situace je jiná na vesnici a ve městě. V supermarketu už lidé roušky nosí, ale ne všichni. Na vesnicích je to ojedinělé. Dodržujeme však odstup a nestýkáme se!!

Dokonce i já jsem ušila nějaké roušky, atmosféra solidarity na mě dýchla z Čech i přes tu vzdálenost (netrvalo dlouho, pokazil se mi šicí stroj). Myslím, že rouškové období nás tady teprve čeká. Jak píše v odstavci níže Soňa z Paříže, orouškované osoby jsou vnímány podezřele.

Když děti chodí do školky, vozím je 12km odtud, je to nejbližší varianta. Ušetřím tedy 48km denně a skoro dvě hodiny času. Jsme neustále spolu a je nám fajn. Osazujeme a zvětšujeme zahrádku, chodíme k řece. Kluci vymýšlí čím dál lepší hry a já se dostávám do koutů zahrady, které mé ruce už dlouho necítily. Celkově je vše klidnější, jezdí méně aut, hučí zde jen traktory, neboť všude v okolí jsou vinice. Velice si vážím tohoto zvláštního období.

Jako masérka jsem na nějakou dobu ze hry. Masírovat a manipulovat s lidskými těly na dva metry bez dotyku zatím neumím. Stává se to další výzvou mého života. Rodí se nový psaný příběh a francouzština online.

Pro spoustu lidí je to ovšem katastrofa, tato oblast, žijící z velké části z turismu, má již teď vysokou nezaměstnanost a dostává hodně lidí do těžké situace. Tak jako všude.

Jednou týdně si „vypíšu vycházku“ a jedu pro nákup-y. Nejbližší obchod je 7 km a přístup dovnitř už je nemožný. Zboží je třeba si objednat přes internet. Nejbližší supermarket je 30km. Pátek je tedy můj vycházkový den – vyzvednutí nákupu v potravinách (épicerie), zeleniny (u cesty kamarád zelinář prodává zeleninu, sazeničky, ořechy, zeminu – neboť trhy jsou uzavřeny), mouky u pekaře. Samozřejmě se to nedá zvládnout za hodinu, proto si atestací vypisuji několik, abych si jednou za sedm dní popovídala osobně, avšak v dostatečné vzdálenosti s kamarádkami. Policie mě zatím nekontrolovala.

Nejsem zapálená „WimHofačka“, avšak vodu, vzduch a dýchání miluji.

Možná už jste o metodě Wima Hofa slyšeli, možná o ní slyšíte poprvé. Stačí vložit jeho jméno do vyhledávače a zobrazí se Vám spousta článků, návodů a videí.  (např. https://umenizitnaplno.cz/jak-na-wim-hofovu-metodu)

Nebudu Vám popisovat techniku, neboť je výborně vysvětlená už mnoha jinými lidmi. Zmíním alespoň pár benefitů, které nalákaly mne: odkyseluje organismus, zpracovává záněty, nakopává imunitní a lymfatický systém, vyplavuje hormony - endorfiny - pocity blaženosti 🙂

Na tuto metodu jsem narazila víc jak před rokem v jednom článku. Hned mě to zaujalo, mám ráda „nové věci“, odvážné lidi, zkušenosti rozšiřující hranice vědomí a také ráda experimentuji. Po přečtení všech blahodárných účinků jsem začala dýchat po „wimhofsku“. Je přece naprosto úžasné, že za pomocí speciálních dýchacích technik a kontrolovaného otužování, můžeme vědomě ovlivnit autonomní nervový systém, a tím kontrolovat mnohé procesy ve svém těle.

Od minulého roku se snažím i otužovat, zatím „jen“ studenou sprchou po ránu, někdy i ledovou. Nejsem v tom však důsledná, někdy to vydržím týden, někdy měsíc. Teď jsem ve fázi dlouhodobé výzvy.

A život v karanténě mi to umožňuje, neboť nemusím ráno spěchat kvůli školce. Takže když nevstanu dříve jak děti, nachystám jim snídani a pak jdu v klidu na to. Protože je něco jiného dát si studenou sprchu v sedm ráno nebo o půl deváté. Pro mě je to rozdíl citelný!

Jelikož poslední dny je velmi krásně, slunná rána plná ptačího štěbetání přímo vybízí k venkovní akci. A to jsou chvíle pro přírodní vanu, ve které vyvěrá jeden z mnoha pramenů, vlévajících se do řeky Orb. Tato průzračná řeka protéká asi půl kilometru pod naší vesnicí. Voda v prameni je překvapivě vlažná, v tuto roční dobu teplejší než řeka, v létě je naopak pramen pěkně ledový.

Pramenů u řeky je tu v rozmezí jednoho kilometru pět, koupat se dá ve dvou a z jednoho je pomocí kamenů vytvořená nádherná přírodní vana (tady mi lépe sedí francouzské slovo pro vanu – la baignoire – zní to víc noblesně).

Asi jste pochopili mou vášeň pro tuto řeku, která mě již několik let provází. Nebo já ji? Tak trochu geografie - Orb pramení v Aveyronu, v pohoří Escandorgue, na úpatí hory Bouviala (884 m n.m.), u vesničky Roqueredonde. Orb protéká deparementem Aveyron a Hérault a vlévá se do Středozemního moře ve Valras-Plage.

Orb je řeka plná křivek a meandrů. (Více o Orbu). Dříve tu zlatokopové rýžovali zlato a v o okcitánštině orb znamená zlato. Název řeky může být tedy odvozen jak od jejího hadovitého protékání krajinou, tak překladem slova z okcitánštiny.

Na mapce lze vidět Orb od pramene až k jeho "konci" ve Středozemním moři.