Co mají společného? V mém každodenním „omezeném“ životě docela hodně.
Začnu karanténou – francouzsky – la quarantaine. Pro současnou situaci (pandemie virové choroby covid-19) však Francouzi používají slovo confinement, což doslovně znamená zadržení (izolace). Když jsem confinée, jsem tedy „omezená“. Tentokrát v pohybu.
(V karanténě jsou nemocní či podezřelí z nemoci, zbytek národa je v izolaci.)
Žiju v malebné pidi vesničce na jihu Francie. Vlastně to není ani vesnice, tady se tomu říká osada - hameau, která je částí větší vesnice (v té najdete radnici, jednu restauraci u cesty a žádný obchod). K dnešnímu dni nás v osadě bydlí 18, z toho čtyři děti (dvě moje + jeden desetiletý chlapec + měsíční miminko), čtyři důchodci, dva vinaři a čtyři „manželské páry“. Není tomu tak vždycky, do této sestavy nás postavila "izolace".
Co tedy pro nás znamená confinement?
Ke zdržování se doma jsme vyzváni od 17. března 2020. Můžeme se vzdálit na 1km od domu a to maximálně na 60 minut (procházka či sport), samozřejmě s atestací (kterou si buď vytiskneme nebo napíšeme ručně – náplň do kopírky mnohým došla a pošta značně zpomalila). Na papíře musí být napsáno v kolik hodin jsme opustili dům a za jakým účelem. Vybrat si můžeme z několika kategorií – nákup, doktor, práce či sportovní aktivita (v Paříži nemůžete sportovat mezi 10 - 19h).
Tady v okolí jsou policajti důslední. Moji známí pracovali na vlastních vinicích se svým synem, který okolo nich jezdil na kole. Policie mu jízdu na kole zakázala s tím, že pokud se mu něco stane, zbytečně by zaměstnával zdravotníky. A to není jedniný případ.
Bylo už rozdáno sta tisíce pokut za nedodržení nařízení, nejnižší pokuta je 135 euro. Roušky nejsou povinné, kromě určitých profesí, samozřejmě je nosí zdravotníci a prodavačky. Je to však silně nedostatkové zboží. Kamarádka „sestřička“, která jezdí ošetřovat pacienty do jejich domovů, používá roušku určenou na stavby – zednickou roušku.
Samozřejmě, že situace je jiná na vesnici a ve městě. V supermarketu už lidé roušky nosí, ale ne všichni. Na vesnicích je to ojedinělé. Dodržujeme však odstup a nestýkáme se!!
Dokonce i já jsem ušila nějaké roušky, atmosféra solidarity na mě dýchla z Čech i přes tu vzdálenost (netrvalo dlouho, pokazil se mi šicí stroj). Myslím, že rouškové období nás tady teprve čeká. Jak píše v odstavci níže Soňa z Paříže, orouškované osoby jsou vnímány podezřele.
Zpráva z Paříže
"My osobně zůstáváme s přítelem většinu času doma a chodíme pouze
nakupovat. Nejbližší park na procházky je totiž dost frekventovaný,
občas jak kdyby žádné confinement nebylo. Když jdeme na nákup, potkáváme
stále dost lidi (o jejich velkém množství v krámě nemluvě).
My s přítelem nosíme roušky, avšak nějakých 80 % lidí okolo nás je bez
jakékoliv ochrany (výjimku tvoří především prodavači a doručovatelé).
Dle mého názoru se tu stále pohlíží na jedince s rouškami trochu
nevraživě a nechápavě. Vlastní zkušenost z obchodu. Řekla bych, že
místním stále nedochází fakt, že tou rouškou (či alespoň jakýmkoliv
šátkem) se můžeme na takto vysoce frekventovaných místech alespoň
minimálně chránit navzájem.
Co mě tedy zklamalo, je fakt, že se ve Francii často hovoří o solidaritě, ale dle mého osobního názoru to nyní vidět není. Tedy co se Paříže týká. Nošení roušek se dnes stává
základním projevem solidarity vůči ostatním kolem nás, zejména těm z
ohrožených skupin.
To, že lidé každý den ve 20 hodin zatleskají z oken
zdravotníkům je sice hezké, ale množství pacientů v nemocnicích jim to
snížit nepomůže. Toť můj osobní názor na situaci v Paříži. Pevně ale
věřím, že v menších městech a na venkově to funguje trošku jinak a lidé
drží více při sobě."
Soňa Trousilová Jak na život ve Francii
Mně osobně tento stav momentálně vyhovuje.
Když děti chodí do školky, vozím je 12km odtud, je to nejbližší varianta. Ušetřím tedy 48km denně a skoro dvě hodiny času. Jsme neustále spolu a je nám fajn. Osazujeme a zvětšujeme zahrádku, chodíme k řece. Kluci vymýšlí čím dál lepší hry a já se dostávám do koutů zahrady, které mé ruce už dlouho necítily. Celkově je vše klidnější, jezdí méně aut, hučí zde jen traktory, neboť všude v okolí jsou vinice. Velice si vážím tohoto zvláštního období.
Nevýhoda? nemohu pracovat
Jako masérka jsem na nějakou dobu ze hry. Masírovat a manipulovat s lidskými těly na dva metry bez dotyku zatím neumím. Stává se to další výzvou mého života. Rodí se nový psaný příběh a francouzština online.
Pro spoustu lidí je to ovšem katastrofa, tato oblast, žijící z velké části z turismu, má již teď vysokou nezaměstnanost a dostává hodně lidí do těžké situace. Tak jako všude.
Les courses – nákupy
Jednou týdně si „vypíšu vycházku“ a jedu pro nákup-y. Nejbližší obchod je 7 km a přístup dovnitř už je nemožný. Zboží je třeba si objednat přes internet. Nejbližší supermarket je 30km. Pátek je tedy můj vycházkový den – vyzvednutí nákupu v potravinách (épicerie), zeleniny (u cesty kamarád zelinář prodává zeleninu, sazeničky, ořechy, zeminu – neboť trhy jsou uzavřeny), mouky u pekaře. Samozřejmě se to nedá zvládnout za hodinu, proto si atestací vypisuji několik, abych si jednou za sedm dní popovídala osobně, avšak v dostatečné vzdálenosti s kamarádkami. Policie mě zatím nekontrolovala.
A teď už pojďme na to otužování!
Nejsem zapálená „WimHofačka“, avšak vodu, vzduch a dýchání miluji.
Možná už jste o metodě Wima Hofa slyšeli, možná o ní slyšíte poprvé. Stačí vložit jeho jméno do vyhledávače a zobrazí se Vám spousta článků, návodů a videí. (např. https://umenizitnaplno.cz/jak-na-wim-hofovu-metodu)
Nebudu Vám popisovat techniku, neboť je výborně vysvětlená už mnoha jinými lidmi. Zmíním alespoň pár benefitů, které nalákaly mne: odkyseluje organismus, zpracovává záněty, nakopává imunitní a lymfatický systém, vyplavuje hormony - endorfiny - pocity blaženosti 🙂
Na tuto metodu jsem narazila víc jak před rokem v jednom článku. Hned mě to zaujalo, mám ráda „nové věci“, odvážné lidi, zkušenosti rozšiřující hranice vědomí a také ráda experimentuji. Po přečtení všech blahodárných účinků jsem začala dýchat po „wimhofsku“. Je přece naprosto úžasné, že za pomocí speciálních dýchacích technik a kontrolovaného otužování, můžeme vědomě ovlivnit autonomní nervový systém, a tím kontrolovat mnohé procesy ve svém těle.
Co mi dýchání podle této metody přináší?
Voda
Od minulého roku se snažím i otužovat, zatím „jen“ studenou sprchou po ránu, někdy i ledovou. Nejsem v tom však důsledná, někdy to vydržím týden, někdy měsíc. Teď jsem ve fázi dlouhodobé výzvy.
A život v karanténě mi to umožňuje, neboť nemusím ráno spěchat kvůli školce. Takže když nevstanu dříve jak děti, nachystám jim snídani a pak jdu v klidu na to. Protože je něco jiného dát si studenou sprchu v sedm ráno nebo o půl deváté. Pro mě je to rozdíl citelný!
Baignoire naturelle – přírodní vana
Jelikož poslední dny je velmi krásně, slunná rána plná ptačího štěbetání přímo vybízí k venkovní akci. A to jsou chvíle pro přírodní vanu, ve které vyvěrá jeden z mnoha pramenů, vlévajících se do řeky Orb. Tato průzračná řeka protéká asi půl kilometru pod naší vesnicí. Voda v prameni je překvapivě vlažná, v tuto roční dobu teplejší než řeka, v létě je naopak pramen pěkně ledový.
Pramenů u řeky je tu v rozmezí jednoho kilometru pět, koupat se dá ve dvou a z jednoho je pomocí kamenů vytvořená nádherná přírodní vana (tady mi lépe sedí francouzské slovo pro vanu – la baignoire – zní to víc noblesně).
La rivière Orb
Asi jste pochopili mou vášeň pro tuto řeku, která mě již několik let provází. Nebo já ji? Tak trochu geografie - Orb pramení v Aveyronu, v pohoří Escandorgue, na úpatí hory Bouviala (884 m n.m.), u vesničky Roqueredonde. Orb protéká deparementem Aveyron a Hérault a vlévá se do Středozemního moře ve Valras-Plage.
Orb je řeka plná křivek a meandrů. (Více o Orbu). Dříve tu zlatokopové rýžovali zlato a v o okcitánštině orb znamená zlato. Název řeky může být tedy odvozen jak od jejího hadovitého protékání krajinou, tak překladem slova z okcitánštiny.
Jak jsi na tom s otužováním v karanténě Ty?
Na mapce lze vidět Orb od pramene až k jeho "konci" ve Středozemním moři.